Pekingský palácový psík patří k nejstarším cíleně šlechtěným plemenům. Jeho zvláštní zjev inspiroval řadu pověstí a legend o jeho vzniku, snad nejkrásnější vypráví o velké lásce statečného lva a malé něžné opičky, kteří získali svolení ke sňatku pod podmínkou, že lev se vzdá své mohutnosti a síly. Plodem této lásky je právě pekinéz, který má po opičce velké krásné oči, lví hřívu a statečnou povahu zdědil po lvu.
Pekinézové byli dlouhá staletí chováni jako posvátní psi čínských císařů, obyčejný smrtelník je nesměl ani spatřit.Celá staletí byl jejich chov prestižní záležitostí a péčí o ně byli pověřováni nejvyšší mandaríni císařského dvora. Byli chováni v několika variantách, nejmenší byli "rukávoví psi", které císaři nosili při slavnostních příležitostech v širokých rukávech svých rouch. Byli to posvátní psi,kterým byla prokazována úcta a něco z jejich minulosti můžeme nalézt v jejich chování a povaze i dnes. Jsou velmi hrdí, nesnášejí ponižování, jsou také stateční a nebojácní. Mají mimořádné kouzlo, kterému zpravidla ten, kdo se s nimi blíže seznámí, zcela propadne.
Do Evropy se tito střežení psi dostali v roce 1860, kdy po zdolání čínského odporu se do Zakázaného města dostali angličtí vojáci. Císařskému dvoru se podařilo uprchnout, psi byli odvezeni a ti, které nebylo možné vzít sebou, byli usmrceni s vyjímkou pěti psíků, kteří pobíhali kolem mrtvé císařovy tety ( spáchala sebevraždu). Nadporučík Mixon, který se účastnil útoku, poznal, že jde o zvláštní psy a nedovolil je vojákům pobít. Tito psi byli odvezeni do Aglie, jednoho z nich, fenku, získala i královna Viktorie. Tak se do Evropy dostal snad nejvznešenější ze všech psů.
